Proto jsme přesvědčeni, že by měla funkce Portheimky být nejen zachována, ale i nově nadefinována, aby měla šanci se stát skutečným centrem života v naší městské části. Její charakter v posledních desetiletích zcela změnily obchodní zóny, které nejen, že setřely původní industriální charakter tohoto území, ale utvořily jej nově při totální absenci prostoru pro kulturní využití a přirozené setkávání se lidí mimo komerční prostory. Navíc zcela plánovitě popřely výlučnost a výjimečnost této části Prahy, jako místa, kde naprosto přirozeně v minulosti (i současnosti) žilo a tvořilo nebývalé množství umělců, včetně výtvarných.  

Portheimka by měla v budoucnu plnit funkci společensko-kulturního centra Prahy 5, které využívá celý objekt dle stavebně-technického řešení.

 _

výstavní „malá galerie Portheimka“

• umístění: severní křídlo, přízemí a první patro

Pokud má mít Galerie Portheimka výstavnické ambice, pak je logické její přenesení do 1. patra – i z hlediska bezpečnosti exponátů a toho, že by tak už cílila spíše na návštěvníky, kteří „neprocházejí náhodou kolem.“ Pak by opravdu bylo možné dlouhodobě mapovat onu škálu umělců, kteří Prahou 5 prošli. A je to téměř nevyčerpatelný seznam. Z malířů od Václava Brožíka, Mikoláše Alše a Julia Mařáka přes Jindřicha Štyrského a Toyen až třeba k Ondřeji Sekorovi, Jiřímu Trnkovi, ale i Mikuláši Medkovi, Richardu Fremundovi nebo Kájovi Saudkovi. Ze sochařů od Karla Dvořáka a Čeňka Vosmíka k manželům Janouškovým nebo matce a synovi Evě Kmentové a Jasanu Zoubkovi nebo až k Jiřímu Davidovi. V oblasti fotografie od Emily Medkové k Janu Reichovi nebo i Janu Saudkovi. Mezi architekty a designéry od Josefa Zítka přes Vladimíra Grégra až po manžele Machoninovi či otce a syna Šustovi. A takhle by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho.

Nízkoprahovost prostoru dnešní malé galerie je primárně využíván k menším výstavám, ale zároveň jako výukový a kulturní „denní“ prostor pro školy, ZUŠky a  stejně tak – pokud by se vybudovalo alespoň minimální „konferenční“ zázemí – by mohl být pronajímán pro různé subjekty, pořádající semináře či konference. 

Společenský „Reinerův sál“:

• umístění: barokní část, první patro

Nejskvostnější místo Portheimky by samozřejmě mohlo (i komerčně) sloužit jako prostor pro různá společenská setkání, logické by například bylo přenesení svateb právě sem. Rezignovat by se ale ani zde nemělo na kulturní akce, Reinerův sál nabízí vynikající podmínky pro komorní koncerty. Kolem Reinerova sálu se nacházejí další místnosti, které by částečně byly využity jako zázemí pro svatby, koncerty. Případný je možný další pronájem pro malé reprezentativní akce. Nyní slouží jako prostory pro expozice výstav pořádaných MČ Praha 5.

 Park Portheimka

Zároveň by se letohrádek měl stát „branou“ do parku, lidově nazývaného „Hlubák,“ který by se mohl a měl stát integrální součástí jejího prostoru. A synergie, kterou by prostor „domu“ a „parku“ využíval, by byla výraznou přidanou hodnotou (lidé, kteří půjdou na výstavu, si zajdou do kavárny, ideálně ven, lidé, kteří se budou účastnit konference, budou překvapeni, že se nekoná v utilitárním prostoru nějakého business centra, ale s okny otočenými do přírody, svatebčané se samozřejmě budou fotit na trávníku v parku atd.). V samotném parku je pak možno využití nízkoprahové „stage“ pro místní kapely či divadelní soubory. 

Přínosy pro obyvatele Prahy 5

Do budoucna by se mělo pokusit využít benefitu, který řada obyvatel Prahy 5 považuje spíše za handicap centrálního prostoru Smíchova – a totiž blízkosti zmíněných komerčních zón. Množství návštěvníků těchto obchodů by mohlo generovat vedle běžného konzumního způsobu využití času v obchodní pasáži, že čas lze trávit i jinak a možná smysluplněji. Primárně by ale samozřejmě Portheimka měla cílit na zdejší obyvatele, kterým by měla sloužit jako jakási zóna klidu, bezpečí a samozřejmě i kulturního vyžití.

Plán do budoucna 

Základním předpokladem pro to, aby Portheimka mohla dobře plnit tuto svou funkci a zároveň, aby sama sobě nevytvářela bariéru, je mimo jiné navrhované proražení vchodu ze Štefánikovy ulice. V současné době je fasáda směrem do Štefánikovy, tedy do místa logického pohybu lidí, zcela nekomunikující. Její otevření by zároveň přineslo přirozený vstup do parku „Hlubák“ za Portheimkou, do něhož se v současnosti musí vstupovat tak, že se Portheimka obchází, což výrazně znesnadňuje vchod do samotné Portheimky i její vnímání jako přirozeného centrálního bodu Smíchova.  

Portheimka se už dosud snaží ve většině svého výstavního plánu mapovat práci výjimečných lidí, které ve svém životě prošly městskou částí Praha 5, protože chce přispět k vědomí především zdejších obyvatel o zcela nebývalém množství talentovaných uměleckých osobností, které jsou s dějinami Prahy 5 spojeny. S nadsázkou se dá říci, že snad s výjimkou samotného centra Prahy nenajdeme v žádné části české metropole tolik stop po výtvarnících, fotografech, architektech, filmařích, hudebnících i literátech. Navíc stop, které jsou živé, protože řada umělců zde žije a tvoří dodnes. A právě vědomí kontinuity s kulturním dědictvím zdejší minulosti je to, co se výstavy v Portheimce snaží posilovat. Pokud by se ale podařila realizace plánu na větší využití Portheimky, pak by to zdaleka nemusela být jen – jakkoli dobrá – výstavní síň, ale skutečný prostor setkávání, prostor vědomí kontinuity s historií a její logické spojení se současností.